Kitsune Yon je vysušená oběť studia na gymplu. V překladu - nemá čas ani na jeden díl Naruta. Natož na napsání něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo povídku.
Ookami-Kyuu... Té wé téčkuje...

Světlo v temnotě - Část IX. - Otázky

28. února 2010 v 13:07 | Ookami-Kyuu |  Světlo v temnotě
A opět je tu nový díl :) Teď se soustředím hlavně na SVT, hrozně mě to baví :3 Budu ráda za komentáře, a znova děkuji všem, kdo mě v psaní podporují - bez vás by to nešlo <3
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Páni, tady je ale uklizeno…"
Hachi pokývl hlavou k truhličce.
"Co tam ještě máš?"
"Uhm… normální věci."
Tora znova zastrčila klíč do zámečku, otočila jím a odklopila víko. Přisunula truhlu po naleštěném stole přímo Hachimu před nos a opřela se do měkounkého křesla potaženého bílou látkou. Vlastně celý obývací pokoj byl bílý. Bílý, jako sníh. Bílé stěny, bílé ubrusy, bílý nábytek.
"Tvoje máma má pořád tak šíleně ráda bílou?"
Rudovlasý chlapec si přičichnul k truhle.
"Nelíbí se ti to?"
"Tak jsem to nemyslela - bílá je prima. Je taková čistá, jemná."
Na chvíli zavřela oči, a když je znova otevřela, viděla Hachiho, jak se prohrabuje věcmi z truhly.
"Pane jo, nevěděl jsem, že si to všechno schováváš…"

V truhle našel věci, které mu připomínaly minulost. Dětství, které prožil společně se svými kamarády. Kamarády, kteří teď byli všichni pryč. Všichni, kromě Tory.
"Hm…" Tora se znova porozhlédla po pokoji.
"Ukážeš mi svůj pokoj? Chtěla bych vidět, co všechno se změnilo."
"Klidně."
Rychle uklidil věci zpátky do truhly, zvedl ji a zamířil s ní a Torou do svého pokoje.
"Skoro nic se nezměnilo..." zasmála se.
Zatímco Hachi si začal znovu prohlížet věci v truhle, Tora pomalu chodila po pokoji. Celý pokoj byl sladěn do rudé a hnědé barvy. Hned naproti dveřím bylo velké okno, a pod ním pracovní stůl se židlí, na kterém ležela hromada krásných obrázků. Jeden z nich vzala dívka do ruky a zadívala se na něj.
"Krásně maluješ."
"Arigatou."
"To je Chiki, že jo?"
Chlapec se podíval na obrázek velké mourovaté kočky sedící na parapetu, který mu Tora ukazovala, a přikývl.
"Pamatuješ si na něj? Vždycky jsme si s ním hráli."
"Jo…"
Tora zasněně položila kresbu zpátky na stůl a rozhlížela se dál po pokoji. Sjela pohledem ke třem dlouhým policím, z nichž byly dvě zaplněné knihami, a na jedné z nich byla výstavka fotografií. Zadívala se na ni a postupně si všechny prohlédla. Ušklíbla se.
"Byli jsme jediný tím, který měl dvě holky."
Chlapec se od srdce zasmál a přistoupil k Toře. Na fotce stála dost vysoká osoba s černými vlasy, medovýma očima a úsměvem od ucha k uchu. Pod ním stála tři malá dítka. Hachi, se svým tipickým úšklebkem a rozcuchanými rudými vlasy, a blonďatá, vážnější Tora, které dělal růžky. Kousek od nich stála bělovlasá, trošku shrbená dívka s a velmi světlou kůží. Slabě se usmívala a ukazovala fotografovi svoje velké, černé oči.
Toru zaujala ještě jedna fotka. Úsměv jí zmizel ze rtů. S přimhouřenýma očima se dívala na velkou fotku v černo-stříbrném, ozdobném rámečku. Kolem Hachiho a Aiko byl jen čistý sníh. Oba se usmívali od ucha k uchu a za nimi stál velký sněhulák s modrým kastrolem na hlavě a roztřepeným koštětem v ruce.
Tora se zamračila.
"Děje se něco?"
"Ne… nic."

Tobi sněhulákovi udělat druhé oko, a podíval se na Aiko.
"Hotovo!"
Otočil se k Akatsuki sídlu a spatřil několik postav, jak míří přímo k nim. Deidara, Sasori, Konan, Hidan a…
"Nemyslete si, že bavit se tu můžete jen vy dva!" zakřičel Kisame a nasadil svůj žraločí úšklebek. A aniž by si toho bělovláska všimla, musela se usmát také. Měla přece přátele… a co záleželo na tom, kým dřív mohla být?
"Pein něco papíruje… a Kakuzu zase přepočítává naše úspory…" Konan si povzdychla a obrátila oči v sloup.
"Kde je Zetsu-san?"
"Na pohřbu… umřela mu příbuzná… nějaká Adéla…" Odpověděl Tobimu Deidara, a po vteřině k větě dodal své typické "uhm". Tvářil se, jakoby tady ani nechtěl být.
Aiko se zapřemýšlela. Možná, že kdyby se k nim připojil i Itachi, prolomilo by to ledy. I když si ho dost těžko dokázala představit, jak si s nimi užívá zimních radovánek. On byl člověk, který měl pořád s něčím starosti, který na zábavu vůbec neměl čas. Už z jeho hlasu bylo poznat, jak je neustále vážný...
… a možná i smutný.
Ta myšlenka jí probleskla hlavou jako blesk z čistého nebe. Nikdy vlastně moc nepřemýšlela nad tím, proč se Itachi choval tak, jak se choval. Popravdě řečeno - dávala to za vinu sobě. Jenže jak se brzy dozvěděla od ostatních, on byl takový na všechny.
Snažila se přijít na to, proč. Jestli se mu prostě jen líbí pověst tichého, ale nebezpečného ztraceného ninjy, nebo měl ke svým činům nějaké důvody. Něco jí však našeptávalo, že brzy dostane na své otázky odpověď.

Itachi ležel na posteli, a prohlížel si v ruce jakýsi černý předmět. Byl už dost ošoupaný, jako by na světě existoval už dlouhá léta. Ale pořád měl svou krásu - a také něco, jako svůj charakter, či snad nějaký příběh. Kámen ve tvaru srdce byl jako něco živého, byl to předmět s vlastní duší.
Černovlasý chlapec zkoumal odlesky světla v jeho záhybech a o něčem přemýšlel. Měl tolik otázek, na které neznal odpovědi. Měl tolik vzpomínek, ale nemohl nalézt žádnou, která by mu vše dokázala vysvětlit. Vždycky věděl, že to, co plánoval, je nevyhnutelné, že je to jediná správná volba. Ale do poslední chvíle váhal. Tehdy to byl vlastně konec jeho života - tehdy ten starý Itachi zemřel. Byl si vědom toho, co dělá, byl si vědom toho, že život už pro něj nedokáže být krásný, že všechno je ztraceno. Ale chtěl jediné - ochránit to, co mu zbývalo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yvaine Yvaine | E-mail | 28. listopadu 2010 v 13:36 | Reagovat

Chudák Itachi... Hádám že ten kámen byl od nějaké dívky co miloval ne? :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama