Kitsune Yon je vysušená oběť studia na gymplu. V překladu - nemá čas ani na jeden díl Naruta. Natož na napsání něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo povídku.
Ookami-Kyuu... Té wé téčkuje...

Leden 2010

Poslední cesta

28. ledna 2010 v 19:40 | Kitsune-Yon |  Jednorázovky
Tomu se říká po dlouhé době.. Zase patlanice... (A hlavně další článek)
Omluvte mě, jsem taková... (BLÁZEN :D)
Nebudu tu zítra v pátek a o víkendu... Snad mě něco napadne příští týden.. Tešte se...

Čas se nezastavil, zklamání, poslední cestu jsem neoddálila. Nemohla jsem. Ve svém ponurém, špatném stavu. Bohužel, je pozdě.. Moc pozdě.. Nemůžu vrátit čas zpátky.. A to bych teď chtěla. Ale je pozdě. POZDĚ!

Jsou vedle mě. Ti, kterří mě neopustili. Doprovázejí mě na mé poslední cestě. Nesmějí se. Někteří pláčou. Vědí, že víckrát nikam nikdy nepůjdu. Skončila jsem pro ně. Ale i pro sebe. Má to cenu? Chce se mi brečet, ale nemůžu. Co můžu?

Je pozdě. Ale já se usmívám. Jedním posledním, dlouhým, nekončícím a smutným smíchem. zatím vypadám dobře. Bude hůř. Budete vzpomínat??

Měla jsem žít jinak. Měla jsem žít líp! Ne, žila jsem tak, jak jsem žila a to nikdy nebude jiné. Skoncujte to!


Náš pán

19. ledna 2010 v 16:43 | Ookami-Kyuu |  FF Jednorázovky

Hmm... no, prostě jsem začala být ještě větší blázen do Jashina xD Hlavně po tom, co mi TobinQa poslala ten obrázek... *O* Tak jsem napsala takovou divnou povídku ^^"
Tentokrát jsem dala povídku otestovat Tobince... myslím, že vpustit to sem můžu ^^
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Hidan-sensei…"
Dívka listovala zažloutlými stránkami tlustého deníku v černých, lesklých deskách a obličej jí osvětlovalo slabé světlo lampičky. Měla doširoka otevřené oči a sotva dýchala.
"Netušila jsem, že toho tolik zažil."
Povzdechla si. Opřela se o židli, ztěžka zavřela deník a na chvíli zavřela oči.
Sensei byl úžasný člověk. Znal tolik věcí… a všechno mě to chtěl naučit. Škoda, že už tady není…
Otevřela rudé oči a s těžkými víčky se jimi zadívala do rohu pokoje. O ošoupanou zeď tam byla opřená velká kosa se třemi hroty.
"Možná bych to měla zkusit, ale…" zvedla se ze židle a sklopila hlavu, "nemůžu přeci jen tak někoho zabít. Jen pro to, abych to vyzkoušela…"
No tak, seber se!

Světlo v temnotě - Část VII. - Sněhové vločky

17. ledna 2010 v 23:44 | Ookami-Kyuu |  Světlo v temnotě
Někdo přišel.
"Prosím… už ne…" řekla slabým hláskem. Z úst jí tekla krev, jako ostatně skoro z celého jejího obličeje. Bloudila očima sem a tam, jakoby se snažila najít nějaké světlo, které by jí pomohlo.
Někdo se k ní sehnul. Zavřela oči a položila hlavu na studenou zem. Po tváři se jí skutálela slza. Ale neucítila další bolest. Někdo jí opatrně pomáhal vstát a posadit se zpátky na lavičku.
"T-to jsi ty…?" i když jí bolelo celé tělo, byla najednou nesmírně šťastná.
"Je mi to líto." Chlapec bělovlásce přejel po obličeji mokrým kapesníkem, aby smyl krev. "Slyšel jsem o tom a hledal jsem tě. Ale pak přišla jedna událost a… nebyl jsem ve vesnici."
Radši se nechtěla vyptávat na tu "událost", tak jen zavřela oči a oddávala se tomu krásnému pocitu.
"Nemůžu tomu uvěřit…" měla co dělat, aby se štěstím znovu nerozplakala, "myslela jsem, že je všechno ztracené. A že všichni zapomněli…" oči se jí leskly, usmívala se.
Chlapec si sedl vedle ní a oplatil jí úsměv.
"Chci ti něco dát."

Psát, snít

13. ledna 2010 v 17:00 | Ookami-Kyuu |  Naše zápisky
Proč psát? Je to sen... sen, který se třeba nikdy nesplní. Miluju psaní, žiju psaním. Píšu příběhy, které se mi líbí, které mi něco říkají, něco, co mám v hloubi duše zabudováno... Něco, co bych ráda viděla, nebo něco, co bych ráda prožila. Do příběhů dávám to, co cítím, a někdy je to doopravdy o ničem... Někdy je to strašně těžké, něco napsat, ale vždycky to nějak musím překonat, abych mohla pokračovat dál, a psát to, co mne baví, do čeho budu moct dát kousek sebe. Ono se dá říct skoro to samé i o malování...
Většina z vás ani neví, jak moc to pro mne znamená, když mi napíšete svůj názor na povídku nebo obrázek. Já jsem člověk, kterého takové věci strašně motivují, a nebo naopak sráží. Jsem hrozně ráda, že to někdo vůbec čte. Třeba i lidi, do kterých bych to neřekla. A myslím, že je nemusím jmenovat :)

Já se o psaní opravdu začala zajímat poté, co jsem napsala povídku Sfinga a studánka citů. To víte, já měla takovou tu náladu, kdy jsem pořád musela myslet na nějakou knížku nebo film. Chtěla jsem napsat taky něco takového, tak jsem začala psát. Ani jsem tehdy pořádně neuměla pravopis, bylo mi tak osm, devět let. Napsala jsem poměrně krátkou povídku, ale s kruhy pod očima a šťastným srdíčkem jsem nakonec usnula. Když jsem to druhý den přečetla mamce a babičce, strašně se jim to líbilo... Byla jsem štěstím bez sebe ;)
A pak se změnilo moje přání: Chci být spisovatelkou! Brzy přišla věc, která mne taky opravdu potěšila. Na konci třetí třídy učitelka každému rozdala nějaký diplom - byla to moc hodná učitelka, možná až moc hodná... :P Byli diplomy za neobyčejnou zlobivost, upovídanost, ale naštěstí i za kladné věci ;D A já pořád doufala, že taky nějaký dostanu... A pak, poslední diplom. Prý tu někdo učitelku překvapil, jak "krásně" píše do čtenářského deníku, a já tedy dostala diplom za "mimořádné literární schopnosti" (Moc dobře si to pamatuju... jo, a do čtenářského deníku jsem psala o Harry Potterovi :D)
Každý takový úspěch, pochvala mne hrozně potěší. Půjdu si za svým cílem, nikdy to nevzdám... Jednou snad budu moct napsat něco jako: "Můj sen se splnil. Vydala jsem úspěšnou knížku... jsem spisovatel!"