Kitsune Yon je vysušená oběť studia na gymplu. V překladu - nemá čas ani na jeden díl Naruta. Natož na napsání něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo povídku.
Ookami-Kyuu... Té wé téčkuje...

Světlo v temnotě - Část V. - Štěstí

9. října 2009 v 21:56 | Ookami-Kyuu |  Světlo v temnotě
Ach, Jashine... je to hrozné, ale alespoň tu je další díl... konečně! Světlo v temnotě - tak hrozně ráda to píšu, a konečně mám zase o čem psát! Muhehe, Múza si mě zase našla nebo já našla ji? - Vlčice má nápady xDDD
-------------------------------------------------------------------------------

Seděla s nataženýma nohama na posteli, a přejížděla rukama po celém těle, až dosáhla k obličeji. Jak na dotek zjistila, všude měla spoustu jizev, spoustu strupů. Když nehtem o nějaký zavadila, ucítila, jak se jí otevřela rána a začala krvácet. Na obličeji bylo jizev nejvíce. Divila se tomu, že je jí teď vcelku dobře, i po tom všem. Když si rukou přejela po místě - dole na hrudníku, skoro na břiše - ucítila bolest. Byla to rána, která se pořád nezahojila - ta rána od Orochimarova meče. Připomnělo jí to, co všechno už tady zažila. Vlastně nic moc.
Jak dlouho tady vlastně jsem? Čas jako by plynul jinak. Chvíli neskutečně pomalu, chvíli zas hrozně rychle. Už se v tom vůbec nevyznám.

Položila hlavu a otočila se na levý bok, směrem do pokoje. Pak zavřela oči, a za chvíli již začala pravidelně oddychovat.
V rozevřených dveřích se objevila malá, asi tak šestiletá, holčička. Měla dva dlouhé bílé copy, které jí sahaly až do pasu, a velké černé oči, kterýma se právě dívala na své rodiče.
"Aiko, proč nespíš?" zeptal se jí vlídný ženský hlas.
"Maminko, tatínku…" zašeptala vystrašeně Aiko. Po tváři se jí skutálela slza.
"Zdál se ti zlý sen?" její tatínek zvedl peřinu, "pojď k nám, tady na tebe strašidla chodit nebudou."
Zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou a otřela si rukávem tvář.
"Ne, už nejsem malá. Nebojím se nějakých neexistujících strašidel a bubáků. Nesmím se bát ničeho! Vzpomínáš, zítra jdu poprvé do akademie."
Oba rodiče se usmáli.
"To je dobře, moje velká holčičko. To je dobře, že se už ničeho nebojíš."
Oplatila jim úsměv a odešla si opět lehnout do svého pokoje.
Doopravdy strach měla. Byla vystrašená ze své noční můry. Zdálo se jí o tom, že nemohla otevřít oči. Že je nemohla rozlepit.
"Aiko-chan! AIKO-CHAN!"
Třásl s ní nějaký chlapec v oranžové masce a černými rozčepýřenými vlasy.
"Tobi?" ospale pohlédla do temnoty za hlasem.
"Aiko… proč pláčeš?"
Teprve teď ucítila vlhkost na své tváři. Utřela si rukávem slzy a pokusila se o úsměv.
"Nikomu to neříkej. Nechci, aby to ostatní věděli."
"Ano!" Tobi ji pevně stiskl ruku. "Může se Tobi na něco zeptat?"
Posadila se vedle něho na postel a kývnutím hlavy odsouhlasila.
"Už se Aiko vrátily nějaké vzpomínky?"
"Pár…" Úsměv na její tváři nahradil podivný výraz, který mohl zračit snad cokoli. Tobi si toho zřejmě všimnul.
"Aiko o tom nechce mluvit… že?"
"Ne, to je v pořád-"
Nestačila domluvit. Tobi se zvednul s postele a chytl ji za ruku, aby jí také pomohl vstát.
"Nechce jít Aiko-chan ven? Určitě jí je špatně, když je pořád jen v tomhle pokoji, stejně jako Tobimu."
Aiko udiveně pohlédla za jeho hlasem a také se zvedla. Pomalu následovala Tobiho přes chodbu a za chvíli ucítila na tváři studený vánek.
Pod nohama jí neustále křupalo a měla pocit, jako by jí něco poletovalo nad hlavou. Vzduch byl suchý, ale foukal vítr, který jí navíc cuchal vlasy. S údivem se zastavila a zaposlouchala se do toku přírody.
"Jaké je období?"
"Prostředek podzimu."
V tu chvíli si uvědomila, jak dlouho už takhle žila. Itachi ji přece našel někdy na začátku léta. Uběhl skoro půl roku, a ona ani neví, ze které vesnice pochází. Ach, jak je to hrozné, nevědět, kdo doopravdy jste! Třeba má rodinu, třeba má přátele. Třeba byla slavná, ale možná se jí třeba posmívali. Třeba to byla celebrita, nebo také šedá myš. A nebo bezlítostný vrah - někdo, koho se všichni bojí, kdo myslí jen na sebe.
Ne, ne, ne!
Rychle zahnala své další myšlenky. O tomhle by přemýšlet neměla. Ale kdyby… co by dělala, kdyby byla někým špatným? Co by pak dělala? Začala by nový život. Anebo by také svůj život skončila.
"Děje se něco?"
Zeptal se Tobi, když si všiml, že Aiko pobledla. Ta jen zavrtěla hlavou.
"Nic se neděje… neměli bychom jít?"
"Ale vždyť je tu tolik listí… nechce si Aiko užít trošku zábavy?"
Nechápavě pozvedla obočí. To už měla ale ve vlasech hromadu listí. Tobi se smál, a házel po ní další a další. Za chvíli se začala bránit a i ona propukla v radostný smích.
Slunce ozařovalo jejich tváře, listí zářilo v různých barvách od světle žluté až po hnědou a na zem se snášelo další a další. Nic z toho Aiko nemohla vidět. Ale tentokrát byla opravdu šťastná. Co se pamatovala, nikdy necítila něco tak krásného. Nádherný blažený pocit, který hřeje u srdíčka a naplňuje ji. Vůně podzimu, úžasný kamarád a spousta legrace… Jen na sebe házeli listí. Kolik lidí se z takových chvílí raduje? Pro kolik lidí tohle může být tak krásný okamžik? Pro někoho, jako byla ona, to byl jeden z nejhezčích okamžiků života. Štěstí nepřinese bohatství a hromada věcí, ale třeba jen obyčejná hra s kamarádem, o kterém jste donedávna ani nic nevěděli. Ale třeba ani vědět nemusíte. Stačí ty chvíle, ten čas. Ano, tohle bylo pravé štěstí… Ano, života si možná lze užívat i když člověk nic nevidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Esu Esu | 11. října 2009 v 11:40 | Reagovat

ja te zabiju!! proc kdyz pises ty nejlepsi povidky jaky znam proc je jedna za pul roku? omg!! Neser me Rin a koukej psat dal! ><! XDDD :-D  8-)  :-x  :-P  :-|  :D  [:tired:]  O_O  :-)

2 Kitsune-Yon Kitsune-Yon | Web | 11. října 2009 v 13:09 | Reagovat

Tady se vraždit nebude! *otírá si ruce od krve XD*  :-D  :-D

3 Ookami-Kyuu Ookami-Kyuu | E-mail | Web | 11. října 2009 v 15:29 | Reagovat

*schovává se za Liškou* zachraň mě před ní  T_T xD

4 Kitsune-Yon Kitsune-Yon | Web | 11. října 2009 v 16:14 | Reagovat

:-D

5 Yvaine Yvaine | E-mail | 28. listopadu 2010 v 13:13 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama