Kitsune Yon je vysušená oběť studia na gymplu. V překladu - nemá čas ani na jeden díl Naruta. Natož na napsání něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo povídku.
Ookami-Kyuu... Té wé téčkuje...

Světlo v temnotě - Část IV. - Bolest

2. září 2009 v 18:41 | Ookami-Kyuu |  Světlo v temnotě
Byl večer - tráva byla mokrá, bylo slyšet cvrlikání broučků, sem tam poletovaly světlušky. Byla na nějakém kopci, za ní byl hluboký les.
Ležela tam mezi tím vším, úplně sama, šťastná. Svoje oči upírala dolů, pod sebe, na svou vesnici, která se pomalu ztrácela v temnotě. Tehdy měla v očích ještě jakési jiskřičky, tehdy byla opravdu nesmírně šťastná - měla rodinu, přátele, budoucnost… Nic netušíc o tom, co ji v blizoučké minulosti potká, obrátila svůj zrak na oblohu, která už zčernala, a začaly se na ní objevovat hvězdy.
Hvězdy - jsou tak zářivé, zároveň tak tajemné. Prý to jsou jen nějaké kameny, jednoduché, ale přitom cennější, než zlato. Ta světla, která přináší naději do noční oblohy. Světla v nekonečné temnotě. Svítí na cestu poutníkům, aby se v pořádku dostali domů.
Ta krása ji okouzlovala, hvězdy ji očarovaly. Byla unavená, a oči se chtěly zavřít, ale z té nádhery nemohla spustit oči - to by se dopustila snad největšího hříchu světa.
Její smysly
najednou zbystřily. Doširoka otevřela oči, a zvedla se, protože uslyšela tiché našlapování. Vzrušeně se rozhlížela kolem sebe, aby zahlédla nějakou stopu po přítomnosti živé osoby. Byl to jen vítr? Ne, stín se vynořil z kraje cesty, která vedla ven z vesnice.

Probudila se, a do široka otevřela oči. Byla celá zpocená, dýchala zrychleně. Bolest hlavy už ani nevnímala, posadila se. V hlavě slyšela hlasy.
Žádné hvězdy. Jsi slepá. Slepá. Slepá - navždy. Utápíš se ve vlastní bolesti, ve vlastní temnotě. Žádná pomoc nepřijde, žádné světlo v temnotě. Žádná hvězda, která by ti pomohla. Jsi navždy ztracená, nemá cenu žít, proč znovu nešáhneš po zbrani, a neproliješ svou vlastní krev? Konečně by bylo dost utrpení, copak tě to neláká?
Zaváhala. Pak se zvedla, a opět zahmatala v brašně pod postelí. Když opět nahmatala ostrý hrot, zarazila se.
"Nedělej to."
To, co se stalo před několika hodinami a to, co se mohlo stát třeba před několika lety. Stejná slova
- oba hlasy jí chtěly v něčem zabránit. Ta novější vzpomínka patřila Itachimu. Proč? Měl nějaký důvod, nebo se mu prostě zrovna "chtělo" někomu pomáhat, někomu rozkazovat, co má dělat?
Ale teď tě nikdo nedrží. Nikdo tě nebude rušit. Na co čekáš? Osvoboď se, ty jsi přeci ta, která trpí.
Kdo jsi? Slyšina, skutečnost? Už si nejsem ničím jistá.
Ani jedno. Poradím ti - když trpíš ty, trpím i já.
Jsi sobec. Chceš mě zabít, aby ses mohl osvobodit sám?
Ty jsi sobec - já jsem ty. Jsme jedna osoba. Jsme stejné tělo, stejná duše.
Duše, rozdělená na dvě poloviny. Jak dlouho už tu jsi?
Tvá bolest mi pomáhá, dostat se ven. Jsem tvé pravé já. Nech mě, pokud nemáš odvahu udělat to sama, udělám to já.
Já bolest vydržím.
Mýlíš se. Ty si snad myslíš, že máš pro co žít? Že máš nějaký cíl? Pokud nemáš cíl, je zbytečné, žít.
Já… já…
Ano?
Věříš na osud?
Odpovědi se jí nedostalo.
Já ano, takže ty bys měla také. Jestliže je osud, tak chtěl, abych žila. Kdyby tam nepřišel on… Dne-dneska jsem si uvědomila, že… třeba najdu nějaký cíl. Osud snad nedělá takové zbytečné věci… kdyby tam nepřišel on, byla bych mrtvá.
Zbytečné věci? Být slepou, ale být naživu - kdyby osud nedělal zbytečné věci, byla bys mrtvá už tehdy.
Působí utrpení, já vím… Ale… myslíš, že jsem někdy cíl měla? Že jsem někdy měla pro co žít?
Nevím. Ale pokud to chceš vědět, možná bys návrat vzpomínek měla považovat za svůj cíl. Nevědět před smrtí, kdo jsi, nebyla bys šťastná, i když by konečně skončila tvá bolest.

Znovu si lehla, a zavřela oči.
Dobře. Do té doby… se pokusím vydržet.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yvaine Yvaine | E-mail | 28. listopadu 2010 v 13:07 | Reagovat

hezky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama