Kitsune Yon je vysušená oběť studia na gymplu. V překladu - nemá čas ani na jeden díl Naruta. Natož na napsání něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo povídku.
Ookami-Kyuu... Té wé téčkuje...

Výš než v oblacích - I.část - Sen dětství

29. srpna 2009 v 19:55 | Kitsune-yon |  Výš než v oblacích
Každý jako malý chtěl něčím být. Fotbalistou, herečkou, zpěvačkou... Většinou hvězdné kariéry. Já chtěla být ale něco jiného, na první pohled nebezpečného, možná bláznivého. Chtěla jsem být astronautkou. Kde jsem na to přišla?
Jednou ve školce jsem našla zastrčenou knížku-za domečkem panenek. Vyndala jsem ji a zírala na titulní stranu. Byla úzká, s velkými, zaoblenými písmeny. Škoda, že neumím číst, pomyslela jsem si.. Sedla jsem si na židličku ke stolečku a otevřela knížku. Dívala jsem se na obrázky.
Ten den jsme nečetli z pohádkové knížky, ale z knížky, kterou jsem našla já. Poslouchala jsem tak pozorně, že se kamarádka vedle až divila. Z knížky nám potom četla paní učitelka ještě asi čtrnáct dní. Každý den jsem se těšila na čtení... O psíkovi, jméno si již nepamatuji, který letěl do vesmíru v boudě, jak tam potkal zeměpsy, lovil vesmírné kosti... nakonec se šťastně vrátil na zem. Tím knížka skončila.


A já začala přemýšlet, jaké by to bylo. Letět do vesmíru. Pryč ze země. Mimo civilizaci. A tak jsem se ptala a ptala...

Snila jsem čím dál tím víc. Ptala se víc. Začala chodit do školy. Jen, co jsem se naučila skládat písmenka do slov a slova do vět - tedy jinými slovy, naučila se číst, půjčila jsem si první knížku o vesmíru.. Po první následovala druhá a po druhé mnohé další. Můj sen mě neomrzel. Naopak. Byla jsem pořád víc a víc nadšená pro vesmír. Byla jsem zaujatá pro tu nekončící tmavou, tajemnou plochu. Vesmír - to bylo to pravé pro mě.

Neměla jsem sourozence, byla jsem jedináček. Moji rodiče se měli rádi a já za to byla moc ráda. Jednou mi pod stromeček dali dalekohled a mapy. Od té doby jsem každý den trávila alespoň půl hodiny s dalekohledem. Strašně mě to bavilo.

Měla jsem velký pokojíček, jemuž trůnila velká, pohodlná postel. Pak také velký stůl, na němž stál notebook. Na němž jsem také trávila hodně času, ale nejvíc vyhledáváním potřebného. Tam jsem toho také hodně našla - pochopitelně myslím o vesmíru, astronautech, vesmírných lodí.
Bohužel, musela jsem, jako každý chodit do školy. Navštěvuji pátý ročník základky. Nedá se říci, že by mě to tam nebavilo, ale neměla jsem tam kamarádku. A bez kamarádky to byla ve škole, zvláště o přestávkách, prostě nuda.
Třeba jako zrovna dnes. Sedím zazobaně v lavici a blíží se obávaná hodina přírodověda. Minulou hodinu jsme psali písemku. Těžkou písemku. Zazvonilo..Přišel učitel, v ruce písemky. Četl pomalu jména žáků, ti se zvedali z lavic a s těžkým srdcem si šli pro svojí písemku.
"Eva Novotná", ozvalo se z úst učitele. "Ne!", pomyslela jsem si a šla si pro písemku.
"Evo, proč se sem tak loudáš?",řekl škodolibě učitel. "Eva nám předvedla práci která…..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama